Proč je Dexter tak populární?

Pro mnoho lidí je nepochopitelné a pro některé téměř nepřijatelné, že se téma sériového vraha stalo hlavním tématem seriálu, je velmi sledované, kritiky kladně hodnocené a díváky opěvované.  Samotný původ popularity je však potřeba  rozdělit na čtyři rozdílné aspekty. Na kritérium filmové kvality, aspekt vlivu obchodní a marketingové strategie na společnost, individuální fascinace rozdílných příčin a sociální disharmonie.

1) Aspekt filmové kvality

Hned na počátku je potřeba říci, že seriál Dexter je po stránce filmové až na drobné detaily skvěle natočený a zahraný. Místy sice ztrácí dech, ale záhy jej zase popadá a proto diváka, kterého vysloveně neosloví téma či herci může odradit. Napříč sériémi má svá slabá i silná místa, nicméně scénář zdatně kulminuje vždy v posledních dílech řady a připravuje divácká očekávání na další sérii většinou značně překvapivým závěrem. Například závěr páté série sledovalo v premiéře na obrazovkách 2.5 miliónu diváků, v průběhu prvního týdne měl na internetu ve službě „on demand“ dalších 5 miliónů shlédnutí a to nejsou rozhodně konečná čísla.[1]

Seriál má chytlavou hudbu[2], v duchu současného trendu etnicky vyvážený herecký tým a v jeho čele zdatného herce Michaela C. Halla, kterému se daří přirozeně a přesto autenticky vystihnout povahu sériového vraha včetně absence svědomí, víceúrovňového charakteru postavy a v jistém smyslu emocionální plochosti. Seriál byl nominován na 127 filmových a televizních ocenění z nichž 29 vyhrál včetně prestižních cen Emmy a Golden globe.

Pokud se nám podaří odhlédnout od reálných negativních důsledků sledování tohoto seriálu, pak nezbývá než říci, že je vynikající.

Na filmovém serveru IMDB má vysoké hodnocení 9.1 / 10, což z něj činí 6. nejoblíbenější kriminální seriál[3] a na serveru CSFD má hodnocení 90% a 8. příčku oblíbenosti mezi seriály obecně.[4]

Pozitivně hodnotí tento seriál také server METACRITIC, který je agregátorem webových recenzí a přisuzuje mu metaskóre napříč sériemi od 63 do 85 bodů ze 100.[5]

2) Aspekt vlivu obchodní a marketingové strategie na společnost

Stejně jako jakýkoliv jiný seriál předcházela vysílání každé série Dextera také marketingová kampaň včetně trailerů, tedy upoutávek na sociálních sítích a portálech pro sdílení videa. Vždy vyvolala novou vlnu nespokojenosti a stížností. Odpůrců bylo a je hodně, přičemž nejhlasitějším je asi PTC (Parents Television Council) s názorem, že seriál Dexter nutí diváky, aby se vcítili do sériového vraha, fandili jeho přednostem a doufali, že nebude odhalen. Vadilo jim kromě jiného, že bude Dexter reprízován i mimo předplacené satelitní kanály a  tak jej mohou v televizi zahlédnout či dokonce pravidelně sledovat děti.[6]

Tento tlak postavený na tvrzení, že média mají vliv na rostoucí násilí ve společnosti, což je z odborného hlediska nepochybně pravda však uspěl jen v řadě drobných bitev. Například, že vysílání každého dílu předchází varování o přítomnosti „sexuálních scén a násilí“. Prostě business opět zvítězil.

Problematice násilí v médiích, ve filmech a seriálech se věnují odborníci na celém světě. Vedou dlouhé diskuze, píšou knihy a přednáší o neblahém vlivu médií.

Výzkumy realizované u dětí v USA poukazují na fakt, že dříve než jim je 12 let už stačí vidět v televizi, ve filmech, ve zprávách a v seriálech 10.000 vražd.

Seriály a filmy s tématikou vražd patří dlouhobě k nejsledovanějším a vše potvrzuje jen fakt, že lidé jsou „bohužel“ zlem fascinováni. V jistém smyslu slova lidé historicky potřebovali mít zlo „v již bezpečné formě ukázky“ vždy na blízku ať pro ilustraci a umocnění významu „dobra“ a potažmo konkrétní víry, nástroj moci či potřebu se „cíleně a kontrolovaně bát“.

Násilí nás obklopuje a je všudypřítomné. Je nesporné, že jeho blízkost a konkrétnost má negativní dopad na rozvoj osobnosti, sociální učení, rozvoj a typ agresivity. Není však jedinou příčinou dnešní agresivní společnosti.

Některé základní a mnohé specifické lidské potřeby jako například potřeba komunikace, interakce, sebeprezentace, sebeidentifikace, konfliktu, potřeba dobra nebo zla, nových vztahů či idolů, informací a „výplně“ volného času byly dříve uspokojovány na polích, v ulicích, továrnách či hospodách různou měrou konrétní reálné agrese nebo neagrese. Mnoho dnešních lidí vyhledává prostor anonymního soukromí jinde, uzavírá se ve svých domech, přebírá fiktivní identity ve virtuálním světě internetu či počítačových hrách a zcela komzumně vyplňuje svůj čas pasivním sledováním médií. Kriminální seriály jsou vlastně jen jasně časově omezeným produktem instantní dávky dobra a zla, které je dostatečně daleko, nezaměstnává mysl a fantazii a uspokojuje specifické potřeby. Jedinec dificilní, polymorfně patologický a  antisociální se může v takovém prostředí výrazně déle schovávat, uspokojovat své parafie, inspirovat a své extrémní názory kolektivně sdílet v uzavřených virtuálních komunitách.

Dnešní doba jen umožňuje rozvinout více než kdy dříve téma smrti a násilí jako výnosný obchodní artikl. Obecně přeci nabídka a prodejnost produktu vychází z poptávky či jinak potřeby jej zakoupit.

Obchodní a v mnohých aspektech neetický tlak se nevyhnul ani marketingu a merchandisingu seriálu „Dexter“. Tato kampaň v sobě ukrývá jisté riziko sociální nebezpečnosti a je dětem a mladistvím nejen přístupná, ale dokonce se nevhodnou interpretací a charakterem produktu k nim přibližuje. Nemluvím pouze například o SMS kampani, která ve Velké Británii upozorňovala prostřednistvím mobilních zpráv na příchod nové série údajně bez specifické diferenciace telefoních čísel, ale i o trailerech, které jsou virálním marketingem volně šířeny sítí. V tomto kontextu je ale potřeba zmínit, že na internetu naleznou děti a mladiství výrazně nebezbečnější videa a informace bez větších problémů. Dexter pronikl také do video her, počítačových her a prostředí alternativní reality na sociálních sítích.[7]

Samotná SMS kampaň přinesla na diskuzních fórech kromě pochvaly také nepochopení a rozladění. Po reklamní zprávě typu: “Hello Dave, I’m heading to the UK sooner than you might think. Dexter” neboli „Ahoj Dave, přijedu do Británie dříve než si možná myslíš. Dexter“ sice byla následnou zprávou vysvětlena, že je součástí virální kampaně, ale Ti, kteří si mezitím zadali na internetu jméno Dexter a zjistili, že to je fiktivní postava sériového vraha byli poněkud zaskočeni.[8]

Za zmínku pak určitě stojí také merchandising seriálu „Dexter“ v rámci, kterého jsou v prodeji postavičky jak titulního hrdiny, tak napříč sériemi asi nejvýraznější „negativní postavy“ sériového vraha Trinity po kterém Dexter dlouho pátrá, dostává se do jeho blízkosti a nakonec jej zabije.

Prodej postaviček z filmu či seriálu je v dnešní době pochopitelně již zcela běžnou formou marketingu a merchandisingu, ale fakt, že sérioví vrazi mají svou postavičku, která je na největších prodejních portálech na internetu zařazována do sekce „hračky a hry“, jak je tomu například na portálu Amazon[9] či jiných serverech se zaměřením výlučně na hračky je také minimálně „zvláštní“.

Děti v dnešní době, ale i době dřívější  měly hračky, které symbolizují násilí a smrt, pistole, kulomety, granáty či postavy ze seriálů jejichž hlavním behaviorálním atributem je boj, msta, násilí a smrt, ale nově si mohou děti pod stromeček přát a hrát si i s poměrně bizarní hračkou, kterou je injekce (Etorphinu)[10] s níž Dexter v seriálu uspává své oběti.

Za normálních okolností by byl samotný Dexter vnímán coby sériový vrah zcela pochopitelně jako „negativní postava“. Seriál, scénář a hlavní téma z něj však činí postavu „kladnou“, což je z hlediska psychologického základní „klad i zápor“ tohoto seriálu a každý seriálově „negativní hrdina“ je tak vlastně pro umocnění myšlenky negativní dvojnásob.

Vzniká tak nebezpečná iluze, že sérioví vrazi mohou být jak pozitivní tak negativní v závislosti na motivu a výběru oběti. Zdravý, normální, nepatologický dospělý divák toto bezpochyby dovede rozlišit, ale patologický jedinec, tak může získat nebezpečný obraz ospravedlnitelného formátu.

Pro příklad nemusíme chodit daleko, třeba jeden z nejotřesnějších případů masové vraždy posledních let v Norsku za kterým stojí masový vrah[11] Anders Behring Breivik, který v roce 2011 zavraždil 8 obětí v Oslu a dalších 69 na ostrově Utøya.[12]  Podle deníku The New York Daily News patřilo mezi Breivikovy zájmy kromě politiky a videoher s tématem násilí také sledování seriálu Dexter.[13]

3) Aspekt individuální fascinace rozdílných příčin

Z hlediska evolučního je agresivita relativně přirozenou součástí chování většiny zvířat. Až na drobné výjimky je v živočišné říši člověk jediným tvorem, který však dovede vraždit pro své vlastní potěšení.

Podle Ericha Fromma je potřeba rozeznávat dva úplně rozdílné typy agrese. První druh, který má člověk společný se všemi zvířaty, je fylogeneticky programovaný podnět napadnout (nebo uprchnout), jakmile jsou ohroženy životní zájmy organismu. Tato obranná „benigní“ agrese slouží přežití jedince i druhu; je nástrojem biologické adaptability a zaniká, jakmile pomine ohrožení. Druhý typ je „maligní“ (zlá) agrese, to jest krutost a destruktivity. Ta je specificky lidská a u většiny savců v podstatě chybí; není fylogeneticky programovaná a neslouží biologickému přizpůsobování; nemá vůbec žádný účel a člověk její pomocí uspokojuje pouze svoji žádost, touhu po rozkoši, kterou poskytuje.

Člověk se liší od zvířat tím, že je vrahem. Je jediným primátem, který zabíjí a týrá příslušníky svého druhu bez biologického nebo ekonomického důvodu a pociťuje přitom uspokojení. Jde o onu biologicky neadaptivní a nefylogeneticky programovanou „maligní“ agresi.[14]

V diagnostických manuálech zatím nemá maligní narcismus konkrétní vymezení, nicméně v oblasti studia sériových vrahů je mnohými odborníky vnímán jako porucha, která je pro tyto pachatele naprosto signifikantní.[15]

Je popisován jako extrémní forma antisociální poruchy osobnosti. Tento jedinec se projevuje patologickým přesvědčením své vlastní velkoleposti, postrádající svědomí a regulaci chování s charakteristickými ukázkami radostné krutosti a sadismu.[16]

Můžeme se však setkat i s jiným zařazením, kdy je maligní narcismus považován spíše za extrémní formu narcistické poruchy osobnosti respektive patologickou formu poruchy charakteru, která je někde mezi poruchou narcistní a antisociální.

Mnozí autoří vysvětlují tuto patologii jako odraz či důsledek obranného manévru proti pocitu méněcennosti, odmítnutí a bezvýznamnosti.[17] Obranný mechanismus charakteristický odmítnutím a popřením negativní zkušenosti je u sériových vrahů často vnímán jako nejčastější forma vyrovnání se s traumatizující zkušeností.[18]

Na jedné straně je člověk spřízněn s mnohými druhy zvířat tím, že bojuje proti svým vlastním druhovým příslušníkům. Na druhé straně je mezi tisíci druhy, které spolu svádějí půtky, jediným, u něhož má boj destruktivní charakter. Člověk je jediným biologickým druhem, ve kterém se vyskytují masoví (mnohonásobní) vrazi, jediný není přizpůsoben své vlastní společnosti.[19]

Konrád Lorenz naproti tomu nepřisuzuje agresi dvě rozdílné podoby a původy, ale vidí pouze jednu, která se v podobě chování člověka projevuje ve válce, zločinu a osobních sporech a ve všech druzích destruktivního a sadistického chování, vyvěrá z fylogeneticky programovaného, vrozeného pudu, který hledá vybití a čeká jen na vhodný podnět, aby se projevil.[20] Agrese tedy není primární reakcí na vnější podněty, ale vrozeným vnitřním stavem vybuzenosti, který hledá způsob uvolnění a projeví se bez ohledu na to, zda vnější podnět je či není přiměřený. Instinkt je podle Lorenze nebezpečný právě svou spontaneitou.[21] Maligní narcisté jsou vlastně predátoři orientovaní na snadné ulovení kořisti.[22]

Maligní narcismus je v současnosti termínem, který patrně nejlépe vystihuje profil osobnosti a chování sériového vraha a definuje specifický profil uprostřed diagnosticky definovaných poruch a behaviorálně patologických jevů. Je spojujícím článkem mezi dissociální strukturou poruchy osobnosti, antisociální poruchy chování a případně dalších poruch osobnosti.[23]

Za zvláště významnou okolnost tohoto procesu je často označován narušený vztah k vlastní matce,[24] kdy je útlak společně s  ponížením, agresí a jinými destruktivními zkušenostmi vložen (interiorizován) hlouběji do vědomí či podvědomí a jeho popření a odmítnutí, jako přirozená snaha o obranu, patologicky formuje vztahy a postoje k ostatním, komplexní proces identifikace a formování seberegulačních vlastností včetně svědomí. Výsledkem může být u některých jedinců zhoubné přesvědčení o vlastní jedinečnosti a důležitosti, nenávist ke společnosti a impulzivně agresivní až predátorské chování.[25]

Ve chvíli, kdy tento jedinec projektuje desktruktivní elementy svého nitra ven, byvá častou podobou násilné a bezcitné chování.[26] Vraždu, tedy vyvrcholení této destrukce vnímá jako posilňující okolnost, která obnovuje vnitřní rovnováhu. Patologická zkušenost a vztah k matce v dětství může v těchto případech ovlivňovat výběr oběti. Stávají se jí ženy vnímané vrahem zcela bez lítosti a empatie jako „objekt“ projekce hluboce uložených a odmítnutých zkušeností z dětství.[27] Jedná se o psychologickou potřebu síly a nadvlády.[28]

Seriál „Dexter“ nezávisle na jeho filmové kvalitě představuje marketingovou kampaní a samotným scénářem typicky „americký“ cynický pohled na činy sériových vrahů, glorifikuje profil sériového vraha filmově fiktivním rozdělením na „dobré a špatné“ sériové vrahy a může inspirovat dificilní a patologické jedince k vlastní interpretaci a motivaci.

Je však potřeba říci, že takový anetický a deviantní jedinec k rozpuku a realizaci násilného antisociálního chování nepotřebuje nezbytně Dextera  a jeho patologie se ve většině případů, které nejsou léčeny či jinak salutogenně nivelizovány stejně projeví. Zlý člověk si svého Dextera či „temného pasažéra“  vytvoří a nepotřebuje k tomu televizi. Podobné seriály a filmy, tak nejsou příčinou, ale spíše inspirací, názorovým souzněním a částečnou identifikací s idolem.

 4) Aspekt sociální disharmonie

Děti a dospívající dnešní doby prožívají vlivem mnoha faktorů poměrně komplikovaný proces sebeidentifikace v bezbřehém, informačně necenzurovaném prostředí internetu a médií. Rozvoj seberegulačních vlastnosti a socializovaného jednání je a byl vždy svého druhu komplikovaný. Některé generace a národy dnes i dříve bojovaly s nedostatkem informací pro identifikaci své osobnosti, země, rasy či vyznání. Dnes je však situace opačně extrémní a poněkud složitější díky dostupnosti velkého množství informací, ale zároveň absence schopnosti, jak s nimi naložit, autonomně se rozhodovat, adekvátně sociálně reagovat, pochybovat, objevovat a myslet.  Svět je zaplaven informacemi bez manuálu jak v nich plavat a neutonout.

Doba není horší, jen pro přežití jakéhokoliv druhu, které je evolučně dáno schopností se přízpusobit, prostě jiná. Vlivy, jevy, myšlenky a hodnoty mnohem konkrétněji a intenzivně bombardují každého člověka a „nutí“ jej k interakci. Dnešní doba stejně jako jakákoliv dříve hladoví a dychtí po svém hrdinovi se kterým se ztotožní, který je ochrání, povede a inspiruje. Zábavní průmysl takové hrdiny chrlí jako továrna na běžícím pásu stejně tak jako vykonstruovali, vyrobili a prodali fenomén zvaný „Dexter“. Konzumně vzato produkt, instantní zábavy, děsu a napětí, který splní svůj účel filmově kvalitní náplně několika desítek minut, ale neřeší případný sociální přesah. Sám jsem zvědav, jak si tvůrci tohoto serálu poradí se závěrem. Zda bude Dexter dále bez odhalení vraždit, sám od sebe skončí nebo bude dopaden a uvězněn.

Dexter není mstitel a soudce, ale psychopat a sériový vrah.

Seriál Dexter sice vítězí nosnou myšlenkou, že spravedlnost a potrestání vrahů a násilníků, kteří proklouzli beztrestně soukolím systému, dosáhne a realizuje jiný vrah, kat a mstitel bez svědomí. Na druhé straně však vzniká klamná iluze existence dobrých a špatných vrahů, což je principielně dilema většiny akčních filmů, nicméně v nich většinou není onou „klamavě kladnou postavou“ sériový vrah. Diváci s ním sympatizují.

U specifické skupiny diváků, rozumově a emočně méně vyspělých může vzniknout nebezpečná iluze, že problém či konflikt se kterým se setkají je možné řešit injekcí etorphinu, nožem, sekáčkem na maso, černým igelitovým pytlem a spodními proudy oceánu.

To je pochopitelně nadsázka, ale například původ a motivace mnohé násilné trestné činosti, ublížení na zdraví a vražd mladistvých násilníků v USA ukazuje, že své činy nepromysleli, reagovali impulzivně, považovali akt násilí se zbraní v ruce jako projev chování, kterým získají obdiv své komunity, „netušili“ jaké budou následky, že budou nezvratné a ukončí či zásadně ovlivní život více lidí. O tomto fenoménu násilí, mentality, dynamiky chování jednotlivců, komunity, korporací, mafie či politiky pojednává jiný, vizuálně opět bravůrně natočený seriál „WIRE“, který má ale řekl bych o poznání větší preventivní přesah než „DEXTER”. O tom třeba až někdy jindy.

———————————————————–